Ne každý kůň je jako Šemík

20. července 2012 v 20:57 | J. |  Život a deník J.
Pátek. Dneska opravdu nedopadl moc dobře. Kdo měl ten výbornej nápad jet na koně? Abych řekla pravdu, celkem sem se i těšila. Musely jsme sice vstávat asi v půl osmí (pro mě ještě hluboká noc), ale to sem kupodivu zvládla bez problémů. Vyrazily jsme v půl devátý a matka se hned v devět dokázala ztratit. Kolem jedenáctý jsme dorazily do Kunětic a vylezly z auta. Ve čtvrt na dvanáct jsme se ztratily znova. "Alespoň se projdem." říká máma. Já se tak určitě potřebuju procházet. Jdu dvacet metrů za ní, abych jí dokázala svůj nesouhlas a odpor s procházením. Před dvanáctou už jsme konečně na ranči. Běží k nám nějaká zrzka a máma na ní už z dálky řve "Tak jsme tu, konečně jsme to našly!". Vůbec jí nevadí, že se u vrat shromažďuje nějakej tábor a všichni na nás se zájmem koukaj. To, co teď nejvíc potřebuju je pozornost nějakejch dětí. Hlavně když sem celá zpocená od toho výšlapu do kopce. Zrzka nás vede ke koním a hned nám je představuje. "Klidně si je můžete pohladit, ale k Charliemu radši nechoďte, je takovej rozmrzelej." Chvíli jsme se s koňma seznamovaly, zatímco je zrzka zkušeně osedlávala, potom nám začala přiřazovat koně. "Ty si tu asi nejmenší, vem si tuhle kobylu, je moc hodná," říka mojí sestře a otočí se na mámu, "vy pojedete s Bertíkem, je klidnej a je tu nejstarší." Pak mi s úšklebem povídá: "Ty dostaneš Charlieho". Myslela jsem si, že je to vtip a čekala jsem, až se zasměje. Nic. V duchu jsem si opakovala všechno, co o něm říkala. Je rozmrzelej. Poslední majitelka ho týrala. Moc lidem nevěří. Proč ho teda dala mně? Vypadám snad jako Váňa nebo jako Alexandr Veliký? Já koně krotit neumim! Super, umřu tady.

Když konečně osedlala koně, musely jsme je zavést k vratům. Cítila jsem se jako Ježíš, kterej si nese vlastní kříž. Čekalo tam spoustu dětí a sledovali nás. V tu chvíli jsem si všimla jednoho hězkýho kluka, kterej mluvil s někym po telefonu. Řekla sem si, že se na něj zkusim třeba nenápadně usmát, ale na to jsem neměla odvahu, tak mě napadlo, že se před nim alespoň předvedu, jak zkušeně vyskočim na toho nebezpečnýho koně. Dala jsem svojí obrovskou nohu do třmenu a snažila se vyhoupnout na toho čtyřnohýho obra. Musela sem vypadat jak naprostej debil. Jednu nohu jsem měla zaháknutou v tom třmeni a tou druhou jsem tam mávala jak šílenej ninja. Zrzka mě musela navigovat a po minutě naprostýho šílenství jsem konečně seděla. Modlila jsem se, aby mě ten kluk neviděl, ale neodvážila jsem se na něj ani podívat. Máma se sestrou nasedly bez problémů. Nějaký děti v zadu skákaly na trampolíně a zpívaly si: "Nejkrásnější zvíře, zvíře pro rytíře, jmenuje se kůň. Nejlepší přítel člověka je kůň..." Tak určitě. To si povíme za hodinu, holčičko. Vyrazily jsme. Charlie pořád okusoval trávu ze země a zrzka mě upomínala, ať ho pořádně zatahám za uzdu. Jely jsme tak patnáct minut a ten kůň v sobě už měl asi dvě kila trávy, listí a všeho možnýho, tak jsem vyfasovala bičík (byl to jen obyčejnej klacek), abych ho mohla praštit po zadku, když mě nebude poslouchat. Použila jsem ho asi po deseti vteřinách a Charlie kupodivu přestal žrát. Teda jen na chvíli. Několikrát sem ho tim klackem švihala a on to asi pochopil špatně a začal hrozně rychle běhat. Zázrakem jsem ho dokázala ubrzdit, ale několikrát se to opakovalo. Když jsme byly asi v půlce cesty, nabral takovou rychlost, že jsem se už pomaličku smiřovala se smrtí. Zrzka ho zastavila a když viděla, jak jsem rozčílená, velkoryse mi nabýdla, že si koně vyměníme. Rychle jsem slezla z toho zvířete a jako profesionál jsem vyskočila na to druhý. Jasně, teď mě nikdo neviděl. Cesta zpátky do ranče byla o 100000% lepší. Stejně sem se už těšila domů. Cesta z ranče k autu mi trvala asi jen pět minut. Matka se sestrou si vykládaly své krásné zážitky s jejich hodnými koňmi a já měla chuť posadit je obě na Charlieho a zařvat "Hyjé! Hyjé! Utíkej! Rychle!". To by koukaly. Dorazily jsme na parkoviště a matka se divila, proč chci nasedat do auta. "Ještě si vyšlápnem Kunětickou horu. Nahoře je krásnej hrad." "Ale mami, mě bolej nohy a.." "Bez debat!". Měla sem na ní takovej vztek, že jsem odmítla jít s ní a řekla sem, že počkám tady. Kupodivu souhlasila. "Dej mi ještě klíčky od auta." natáhla jsem po ní ruku. "Proč? Počkej někde tady, co bys proboha dělala v autě?" pomalu začala zvyšovat hlas. "No a co budu dělat venku?" odpověděla jsem. "Nech toho! Počkáš tady, do auta tě nepustim." muselo nás slyšet celý parkoviště. Po půl hodině čekání na lavičce se konečně vrátily a dělaly jako by nic. Celou cestu do Prahy jsem dělala, že spim, abych se vyhla konverzaci o krásné projížďce na koních a kouzelném hradu. Na koně teď dlouho nesednu. Alespoň doufám.
 


Komentáře

1 Lilithed Lilithed | Web | 6. srpna 2012 v 21:07 | Reagovat

Jooo...to znam. Byla jsem na konich v krkonosich a byla tam priserna protivna zenska a porad mela nejaky problemy ... a jeste jsem si tam natrhla kalhoty ...ale kone mam rada ..
A kuneticka hora?? Je to tam pekny ale kdyz nemas co pit tak je to hrozny :)))

2 Lilithed Lilithed | Web | 6. srpna 2012 v 21:18 | Reagovat

Naprosto souhlasim... ameriku nezeru jediny co muzu jsou americky kapely nektere filmy a tak ale ze bych ji musela mit na triku ...ne to fakt ne. .. nehlede na to ze nekteri americani ani nevedi ze ceska republika existuje ... tak nevim proc bych se ja mela zajimat o ne ....
mimochodem mas moc pekny blog :)

3 J. J. | Web | 7. srpna 2012 v 10:39 | Reagovat

Děkuju moc za názory a za pochvalu :). Jsem ráda, že si můj blog někdo občas přečte ;).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama